Aliana - Ateliér Modré kalhoty - Dopisy milenčiny

Můj milý,

ležím v posteli úplně vyčerpaná. Po kolikáté už? A proč? Proč mi zase chybí síla?

Jsem tak mladá, zdravá, tolik toužím žít a přece je něco špatně. Ležím a jediné, čeho jsem v tuto chvíli schopna, je naslouchání.

A tak naslouchám. Naslouchám svému tělu, svému srdci, své duši. Chvílemi mám pocit, že na mě promlouvají všichni najednou, jak cítí možnost vyslyšení. Dozvídám se hluboké, krásné, dávno zapomenuté věci o sobě, o sobě jako o ženě. Otevírá se přede mnou kousek tajemství ženského poselství pro život na Zemi.

Bolavé ruce stále šeptají: „Jsme tu proto, abychom objímaly a hladily, muže, ženy, děti, květiny, zvířata, zem, nebe, vodu… Jsme tu proto, aby skrze nás proudila uzdravující láska ke všem tvorům. To je důvod, proč má žena ruce.“

Zašedlé oči pouští své poselství v pramíncích slz: „Jsme tu proto, abychom viděly krásu a Světlo ve všem, čeho se dotkneme svou pozorností. To je důvod, proč má žena oči.“

Vystrašené srdce si dodalo odvahy a rozbušilo se jako o závod: „Jsem tu proto, aby mnou proudilo tolik, tolik, tolik lásky, kolik je k zapotřebí k tomu, aby se svět okolo tebe proměnil v rozkvetlou louku. To je důvod, proč má žena srdce…“

Jako o překot: „My jsme tu proto…“, „Já jsem tu proto…“, „A já také…“. Velké vzbouření mého těla. Nikdo už nechce dělat méně než vše, co náleží k jeho poslání.

Je to nádherné, jen zatím úplně nevím co a jak s tím v každodenním životě. Po takovém poznání už není nic jako bylo ještě před hodinou. Nemůžu žít stejně, aniž bych šlapala po svém svědomí.

Jak tedy žít v tomto světě plném mužských zákonů, nastavení a hodnocení, které během let našly místo i v mé hlavě a teď se začaly

Území nikoho – staré mizí v mlze, pociťuji strach – čeho se chytit? Podle čeho žít? Nová Země ještě není na dohled… A zase obavy… Budu rozumět novému jazyku? Dokážu se v ní pohybovat?

Tak zatím jen ležím a naslouchám.

Napadá mě: Možná – snad je právě toto práh mé Nové Země.