Aliana - Ateliér Modré kalhoty - PROČ MĚ BRNÍ PRAVÁ PŮLKA
aneb Sen o Koronaviru

Ležím v posteli a před usnutím si rekapituluji poslední týdny.

Karanténa. Nejdřív roušky. Mašina drnčí ve dne v noci. Závidím Otíkovi ty obrovské klapky. Těsně před upadnutím do kómatu přichází zpráva, že je již celá naše vlast zarouškovaná. Uf!

A je ticho.

Ne nadlouho.

Vrhám se na pořádný jarní úklid. Teď se to hodí. Vycídím byt třikrát po sobě. V posledním kole už šuplata nepřebírám, postupně v nich nic nezbylo.

Po měsíci s tupým výrazem sjíždím na facebooku dokola příspěvky, které jsou si nebezpečně podobné.

Vtipy už nejsou vtipné.

Kolikátého je? Netuším. Jo, rok si ještě pamatuju.

Někdy mám pocit, že ty koronaviry vidím, jak na mě poťouchle pomrkávají z chleba, nebo z mých bot. Zatím jen mrkají, nečtou mi na dobrou noc, ani nezpívají sborové Haleluja a proto nepanikařím.

„Jo, dobrej fórek“, zasměju se sama sobě.

Ale!

Někde hluboko v sobě slyším znepokojující hlas, který mi našeptává, že tohle není všechno. Že mimo služby bližnímu, úklidu a sarkasmu mám dělat ještě něco.

„Co tvoje sny? Pamatuješ? Chtěla si...“
„No jo,“ přeruším ten hlas. „Dej pokoj!“ A dohltnu zbytek hutného červeného vína, co mi zůstal na dně mé oblíbené sklenice z nazelenalého skla.

„Jdu spát. Dobrou noc,“ popřeju sama sobě a zavřu oči.

Propadám se do tmy a do ticha.
Ale ne na dlouho.
Potká mě sen.

Jsem vejce orla. Někam se kutálím. Proč se kutálím to nevím, nijak to neřeším. Dokutálím se na dvorek. Okukují mě slepice. Trhaně kroutí hlavami a oťukávají si mě. A prask a práááásk, skořápka se rozletí a já jsem v ní. Mimino orla. Slepice si mě už nevšímají. Právě jim v opačném konci výběhu hážou zbytky z kuchyně. Vylezu ze skořápky a vydám se na pochod za slepicemi.

Pak snový střih. Už jsem velká. Tedy velký orel. Jen se chovám jako slepice. Trhaně kroutím hlavou a oťukávám jakousi hroudu hlíny. Zvláštní. V tom snu si uvědomuji, že nemám žádný pocit. Jsem trochu jako ta dětská plechová mechanická slepička na klíček. „Kvok, kvok kvok.“
Jenom vypadám jako orel.
Ale i přes moji tupou netečnost mě cosi znepokojuje.

K plotu našeho slepičího výběhu přichází člověk. Je to muž. Krásný, urostlý, s dobrotivým výrazem. Je mi povědomý.“ Ano!“ Vypadá jako ten namalovaný Kristus ze starého obrázku, co měla moje babička. Jen duhová záře ze srdce chybí.
Dívá se na mě a tak nějak kristovsky mi pokyne: „Tak pojď.“
Mám strach. Rozhodně s ním nehodlám nikam jít, ani přes jeho líbezný výraz.
„Kdo jsi?“ Snažím se získat čas.
„Já jsem Koronavirus,“ řekne ten muž s rozzářeným úsměvem a varhanní hudbou kdesi v pozadí.
„No to se mi snad zdá!“ Mám pocit, že omdlím.
Muž po mně sáhne.
Chci utíkat, ale „do prčic!!!“ Zrovna teď musela přijít ta fáze snu, kdy se nohy nepohnou ani o milimetr. „Do prčič!!!“
„A co tvoje sny?“ pronese s mírumilovným pohledem ten muž, chytne mě a strčí pod svůj dlouhý plášť.

Tma. „Teď umřu. To je konec. Umřu! Umřu a na věky budu v téhle nekonečné temnotě.“ Potím se smrtelnou úzkostí a nemůžu dýchat. „Udusím se! Udusím se!!“ Křičím možná i nahlas ze spaní. Už už bych se probudila, když na mě ten muž promluví.
„Neudusíš!“
Nevím proč, ale uklidním se. Zase hluboce usnu.

Náhle je světlo. Ten muž, co si říká Koronavirus a vůbec nevypadá jako poťouchle pomrkávající viry z mých bot, mě vytáhne z pod svého pláště. Jsme na vysokánské skále.
„Pane Bože, to je výška!“ Údivem přestanu dýchat. A jen se rozhlížím kolem sebe. Zažívám šok a oproti životu na slepičím plácku cítím pocity. Divný, hoooodně znepokojující, ale vzrušující pocity.
„CO TO JE????“
Muž jen tak mimochodem pronese: „ Roztáhni křídla a leť se podívat“
„NIKDY!!! NIKDY!!! NIKDY!!!“ protestuji důrazně.
Ale už vidím, jak Koronavirus jde pomalu proti mně.
Couvám.
Vím, že nemám úniku. Vím, že mi není pomoci. Vím, že je to konec. Definitivní.
Smířím se s osudem.
„Teď se otoč,“ zavelí Koronamuž!!!
Odevzdaně to udělám a on mě nakopne do zadnice.
Je to pěkná šlupka. Brní mě pravá půlka a letím jak fotbalový míč vysokým obloukem přes okraj skály.
„Jééééé, to je krásný,“ vydechnu. Chci se nadále radovat, když v tom se elegantní, romantický let změní v šílený pád téměř střemhlav dolů.
„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁ“, řvu v předsmrtelné křeči.
Nade mnou se ozve: „Tak roztáhni do p….. už ty svoje křídla!!!!!“
„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ“….
Udělám to.

Škubne to se mnou. Balancuji. Ale….. pád se zpomalil….. a zpomalil…... a já se…. najednou houpu... na….přátelském vzdušném….. proudu…. Vzduch mi sviští okolo uší….
„Mají vlastně orli uši? Až se vzbudím, musím se podívat na internet“, napadne mě.

A zase snový střih. Už neletím nad lesem, loukou a nekonečnou řekou. Vznáším se Vesmírem. Kolem mě jsou planety, hvězdy různých vzdáleností a časů, které blikají všemi barvami. Vždycky jsem si myslela, že jsou hvězdy jen stříbrné, nanejvýš zlaté. Ale tady jsou modré, zelené, růžové, oranžové… a támhle, co to je ta směsice všech možných barev a tvarů. Letím přímo do výbuchu divokého víru.

„Rodí se nová galaxie“, ozve se nevím odkud hlas toho koronovýho chlapíka.
Řítím se střemhlav doprostřed onoho divokého tance. Mám trochu strach, ale nejde to zastavit…….ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ.

Sedím na posteli úplně zpocená.
Je ráno.
Venku svítí slunce.
Chci se zvednou a dojít si na záchod. Co to?
Mám nějaký divný ruce. Nejsou to ruce, jsou to orlí křídla.
Nejdu tedy na záchod, ale jdu k počítači. Ejhle. Křídla fungují jako ruce. To je dobrý. Sednu a napíšu tohle všechno.
Než to zapomenu.

Když dopíšu, jsem pořád ještě lehce mimo sebe. Dívám se na obrazovku dokud se nevypne. Uvidím v ní svůj odraz.
Jsem to já.
Uleví se mi.
„Dobrý ráno“, usměju se. Ta z té černé obrazovky se na mě taky usmívá.

Pak jdu na záchod a přemýšlím o tom, kde bych v sobě našla schovaný svoje sny, touhy a nové galaxie. Vím jistě, že tam někde jsou.
Zvláštní. Pořád cítím, jak mě brní ta pravá půlka….