Aliana - Ateliér Modré kalhoty - Kapr a vážka

V jednom malém obyčejném rybníce žil malý obyčejný kapr. Vlastně nebyl tak obyčejný. Byl velmi smutný a nespokojený. Připadal si neobratný, jakýsi zabahněný, nehezký a vůbec celkově k ničemu. Okouzleně vzhlížel and hladinu, kde poletovaly vážky. Velice se mu líbily. Nemohl se na ně vynadívat už jako čerstvě vylíhnuté pidikapřátko. S věkem jeho obdiv nad jejich krásou neustával, ba naopak velmi narůstal. Záviděl jim jejich krásné barvy, lehkost s jakou se pohybují a miloval jejich tiché chichotání, jenž se ozývalo, když si poletovaly z místa na místo. Někdy si dodal odvahy a trošku se vynořil, aby jim byl blíž.

Tak se jednoho podvečera stalo, že překonal veškerý svůj ostych a s jednou z těch překrásných lehkokřídelnic se dal do řeči. Slova obdivu nebrala konce a vážce to udělalo radost. Protože to byla nejen krásná, ale také velice milá a kamarádská vážka, stali se přáteli. Mnoho podvečerů si spolu povídali na rozhraní vodního a vzdušného světa a vážka se tak brzy dozvěděla o kaprovo trápení. O tom, jak se cítí k ničemu a ubahněný a tak podobně. Nic nepomáhalo, že se mu snažila jeho mínění vymluvit. Říkala mu, jak je ráda, že ho potkala, jaké má krásné šupiny, které se na světle duhově rozzáří, jaké má elegantní pohyby, když plave pod hladinou, jakoby letěl. Nic naplat. Kapr nedokázal vidět sebe tak, jak jej viděla ona.

Vážka měla kapra ráda. Přemýšlela, jak by mu mohla pomoct. Jednou, když pozorovala ostatní vážky poletující nad rybníkem, dostala nápad. Když se vpodvečer kapr vynořil z vody, aby si popovídali, půjčila mu vážka svoje křídla. Kapr překvapením otevřel hubu a zalapal po dechu. Nevěděl hned co si s tou lehounkou parádou počít. Ale vážka mu radila jako v autoškole a najednou húúúú, kapr se vznesl nad hladinu. To bylo!!! Jeho rybí oči mu málem vypadly z důlků. Trochu se bál, ale víc to bylo krásné.

Poletoval sem a tam jako nějaké podivné zjevení z prehistorické doby. Ostatní vážky se jen fascinovaně zastavily v letu. Vypadaly jako letka vzorově nehybných vrtulníků. Kapr s dětinskou radostí nalétával tu výš, tu těsně and vodu a smál se jako pominutý. Vyšel měsíc, aby se také podíval na tu prapodivnou věc. Vykulil své měsíční oči a úplňkem ozářil celou hladinu... a tu se to stalo! Kapr se zahlédl v odlesku vody. Byl duhový, s křidélky, která připomínaly ploutvičky, se elegantně přemisťoval z jedné strany rybníka na druhou. Vážka, která teď vypadala jen jako jakási chichotající se tyčinka, se na něj s radostí dívala a tleskala hubeňounkýma nožičkama. Kapr byl sám sebou uchvácený. Nikdy si nepomyslel, že je tak krásný. Že jeho šupiny se lesknou ve světle, že se umí pohybovat elegantně jakoby letěl... přesně tak, jak mu to jeho přítelkyně říkávala. Tak ho to překvapilo, že žuchnul zpátky do vody až to všechny okolo postříkalo, probralo z vytržení a z vrtulníků byly zase vážky.

Vrátil křídla své přítelkyni, ale už to byl jiný kapr. Všechen jeho smutek a rozladěnost rázem zmizely. Díval se po sobě a viděl, že je stejně krásný i ve vodě. Mrsknul ocasem a sledoval hladivou křivku, jenž za ním tvořila stopu, dokonce uviděl své ploutvičky, kterých si snad nikdy dříve nepovšimnul. "Mám křídla! Vodní křídla! To je nádhera!" Děkoval vážce za její nápad, ta se smála a letěla se z toho zážitku trochu prospat.

Kapr plaval a zářil jak lampička samým štěstím. Zářil celou noc a celý den a další noc a další den a další noc a další den a všechny další dny i noci. A od něho se rozsvěcovali i ostatní kapři, protože v jeho světle najednou uviděli duhu na svých vlastních šupinách.

A od té doby je ten obyčejný rybník velice neobyčejným rybníkem, protože tam duhový kapři létají pod vodou.