Aliana - Ateliér Modré kalhoty - Všechno má svůj čas

Ochladilo se a přišla zima. Po nebi se koulely mraky, kapky vody se proměňovaly na vločky a padaly k zemi. Pak se rodily nové vločky a ty taky padaly. Padaly všechny až na jednu. Ta seděla v mracích a nechtěla se pustit. Ani sama nevěděla proč. Prostě se jí líbilo držet se mraků, plout oblohou a pozorovat koloběh, který se kolem ní odehrával. Ostatní vločky na ni volaly ať padá s nimi, ať se pustí, ať tu nesedí jak pecka, ale ona dál seděla, mávala ostatním, držela se oblohy a vůbec si nepřipadala jak pecka. Bavilo ji to.

Jednou v podvečer si na chvilku zdřímla. Když se probudila, byla už noc. Všude bílé ticho, vítr tu noc moc nefoukal a mezi mraky prosvítaly hvězdy. Rozhlížela se okolo sebe a najednou pocítila touhu pustit se. "Ano, teď se pustím." A hned to také udělala. Nejdříve se jí skoro zatočila hlava, ale brzy se vše uklidnilo a ona se tiše snášela k zemi. Byla to nádhera. Padala tmavě modrou nocí, na cestu jí svítily hvězdy a ona se tetelila radostí z dobrodružství letu do neznáma. Kroužila, houpala se, někdy to s ní jemně fouklo do strany. Jak fascinující a lechtavé!

Pomalu se přibližovala k zemi. Nakonec tiše dopadla na chráněné závětří uprostřed vysoké hory. „Ách! To byl let,“ radovala se.

Pohodlně se usadila do sněhu a ze svého nového místa se po celou zimu kochala výhledem na malebné údolí a velikou, velikánskou oblohu plnou hvězd a vloček.