Aliana - Ateliér Modré kalhoty - Štír a Zlatá střední cesta

Byla jednou jedna skvělá zlatá střední cesta. Ovšem nebylo tomu vždy tak. Tady je její příběh.

Naše milá, malá cesta se narodila do rodiny, kde byla spousta sourozenců. Cesty i cestičky, stezky a dálnice, nějaké pěšinky, silnice, chodníky a také pár polňaček, dvojčata koleje… prostě dětí jako smetí. Jeden by se mezi nimi úplně zamotal a ztratil.
Naše cesta to od malička neměla snadné. Chtěla za každou cenu vyniknout, někam vést. Úpěnlivě hledala směr, aby náležitě splnila své poslaní. Chtěla, být výjimečná, aby si jí někdo všiml, aby si ji vybral. Chtěla být zajímavá a přitažlivá, aby měla pro svého chodce překvapení, aby byla bezpečná i vzrušující zároveň, aby nebyla nudná, aby byla dost široká a aby nebyla zase moc nepřehledná, aby, aby… už si ani sama nepamatovala jaká všechna „aby“ chtěla splňovat.

Když povyrostla a rozběhla za svými ideály, běžně se jí stávalo, že prudce vystoupala do výšek plná nadšení a přesvědčení: „Ano! To je ono!!! Teď, teď to všechno mám!!! Tak kde jste kdo, já jsem tady, na vrcholu!!!!“ A nejednou ejhle a olalá, krajina se stočila do hlubokého údolí a cesta si to svištěla z prudkého kopce jak namydlený blesk. Většinou se nezastavila ani na dně onoho údolí, ale pokračovala až do temna nevídaných propastí. Tam, ve vlhké tmě, obklopena pavouky a jinou havětí, se pomalu vzpamatovávala z drsného sešupu. Po umanutém rozhodnutí, že to ještě nevzdá, se opět stočila směrem vzhůru a tradááá zase do výšek.
Tak to šlo mnoho let stále dokola.

Jednou, když opět ležela celá domlácená na dně už kdoví kolikáté propasti, přišoural se k ní starý štír.
„Zase na dně?“ optal se štír s prapodivnou intonací v hlase.
Cesta jen vyčerpaně kvíkla.
Štír s předstíranou upřímností poprosil: „Vyprávěj mi. Vedeš světem sem a tam, musela jsi toho spoustu vidět a zažít. Já tu sedím v díře, tak bych si rád něco poslechl.“
Cesta se na něj unaveně podívala. Štír i přes svůj smrtící bodec působil přátelsky. Samotnou ji překvapilo, že z něj nemá strach. Vlastně by mu moc ráda něco vyprávěla. Hluboce se zamyslela, ale nic ji nenapadlo. Zamyslela se ještě hlouběji a zase nic. Nic, nic, nic. Jedno veliké nic. Vybavoval se jí jen rychlý úprk nahoru, rychlý pád dolů, jakési temno v hlavě a umanutý pocit: „Musím to najít. Musím tam dojít, musím!!“
Najednou jí došlo, že vůbec nevnímala, co se kolem ní dělo, kudy šla, přes co vedla, koho potkala, kdo po ní přešel a kdo z ní sešel. S překvapením zjistila, že nemá co vyprávět.
„Cesta, která nemá co vyprávět? Trochu podivné ne? K čemu vlastně jsi?“ zeptal se napřímo štír se sobě vlastní, temnou, leč trefnou ironií.

Bylo to nečekané a naprosto přesné bodnutí přímo do středu vyprahlé cestovatelské duše. Obrovský pocit prázdna a marnosti ji celou prostoupil. Vlil se do všech jejich zatáček a naplnil ji od kraje ke kraji. Ztratila se sama sobě.
Teď chtěla umřít.
Teď se chtěla nechat zarůst a zmizet z povrchu zemského.

Avšak štír se nečekaně rozběsnil. „Aby cesta vzdala svou cestu, to je moc velký paradox i na mě. Přestaň mi tu fňukat a koukej mazat, nebo uvidíš!“ a zašermoval cestě před nosem svým jedovatým bodcem. Tváří v tvář možné reálné smrti si cesta své umírání velice rychle rozmyslela a vystřelila ze dna propasti nečekanou rychlostí.

Jenomže jakmile se dostala z dosahu štířího jedu, zpomalila. Snad poprvé v životě se vinula jemně a lehce, neběžela jako splašená, ale pomalu se ubírala krajinou. Vedla sama sebe středem. Tu kousek vyšplhala, tu kousek sestoupila, ale vše v klidu a pohodě. Viděla lidi, zvířata, oblohu, obdivovala počasí, stopy i svůj prašný povrchu. Slyšela příběhy, které najednou všude potkávala. V noci kráčela pod hvězdami, a když se zrovna nikdo nedíval, zastavila se na chvilinku na lavičce s vyhlídkou. Často vzpomínala na starého štíra a posílala mu pravidelně pohledy z cest. Ten strašlivý pocit prázdna po jeho bodnutí už dávno zmizel, ani vlastně nevěděla jak. Štír se pročítal barevnými pohlednicemi a přesně věděl kam se to prázdno podělo, ale nikomu to nikdy neprozradil. Pochechtával se ve svých temnotách a držel cestě palce. Věděl, že jestli vytrvá a půjde takhle dál, bude z ní jednou skvělá zlatá střední cesta.
A nemýlil se. To víte. Štír :-)