Aliana - Ateliér Modré kalhoty - PEVNÁ PŮDA POD NOHAMA
aneb NENÍ DŮVOD PLAŠIT

Stát vždy na svých nohách, být jako strom kořenící hluboko v zemi, nebát se, neklátit se ve větru jak třtina, být stabilní a pevná (nebo alespoň trochu pevnější :-))… Asi nic nebylo pro moji poměrně rozkolísanou duši krásnější a úlevnější představou. V zájmu zachování duševního zdraví jsem byla nucena se tímto tématem velice poctivě a často zabývat. Důvěra, sebedůvěra, láska, přijetí… a já nevím co všechno, lítalo mým životem sem a tam. Už jsem probrala kdeco, ale má vnitřní životní stabilita se stále jevila jako velice nestabilní záležitost. Až jednou…

...jednou jsem se zase vzbudila uprostřed noci celá zpocená a hlavou mi vířilo: „Pane bože, co když se stane to či ono? Co budu dělat? Můžu tomu nějak zabránit? Jak to dopadne? Nebo nemám dělat nic? No ale to přece nejde…?????“ a tak podobně. Panika a úzkost pomalu sílily. Svět se mi opět jevil jako velice výstřední, nevyzpytatelné a krajně nebezpečné místo pro žití. Kdo z vás to zažil, tak jistě chápe, že uprostřed noci je tento stav při nejmenším „nic moc“.

A pak se to stalo.

Z čista jasna se odkudsi ozval velmi nekompromisní hlas a zeptal se mě:
„Myslíš si, že když si tady a teď, živá a dýchající, že tě opravdu někdy nechal Vesmír ve štychu?“
Průzračná logika dotazu byla odzbrojující. Ta rázná otázka mě tak překvapila, že jsem okamžitě přestala vnitřně bědovat a začala jsem přemýšlet. Během pár vteřin mi hlavou proběhl nespočet různých situací z mého života. Překvapilo mě, kolik zapomenutých momentů jsem si najednou vybavila. Musela jsem přiznat celou větou:
„Ne, Vesmír mě nikdy nenechal ve štychu.“
Hlas ihned pokračoval:
„A máš nějaké indicie k tomu, že by se to chystal udělat teď, nebo někdy v budoucnu? “
Cítila jsem naléhavou přímost a jednoduchost jeho otázky. Pro můj zavařený mozek to bylo velice osvěžující.
„Ne, nemám žádné takové indicie,“ odpověděla jsem popravdě.
„Tak vidíš“, řekl hlas, „není důvod plašit.“

Pak už bylo jen ticho. Vnímala jsem zbystření všech smyslů, jakoby mě někdo prohnal studenou sprchou. Po chvilce se mnou začalo rozlévat příjemné, uvolňující teplo.

V tu noc, uprostřed onoho ticha, mě to pragmatické cosi naprosto „srovnalo do latě“.
Došlo mi, že já vlastně vůbec nemusím vědět co a jak a kdy budu dělat. Nemusím si představovat různé krizové situace a hledat na ně ve své hlavě řešení, abych se uklidnila a dodala si odvahu žít. Stačí, když budu věřit, že v každé potřebné situaci to řešení dřív nebo později najdu, protože mě prostě VESMÍR NIKDY NENECHÁ VE ŠTYCHU. Tahle víra mi pomůže být pevnější a klidnější, vezme moji rozkolísanou duši za ruku a naučí ji hezky „chodit po svých“ :-)

A teď ty: „Nechal tě už někdy Vesmír ve štychu?“

pozn. autora: slovo Vesmír si můžeš libovolně zaměnit za slovo Bůh, osud, život, vyšší já a tak podobně :-)