Aliana - Ateliér Modré kalhoty - Mrtvý muž

Byl jednou jeden muž. Úplně obyčejný a běžný. Takový ani malý, ani velký, ani veselý ani smutný, ani šťastný, ani nešťastný, takový střední muž. Chodil do práce jako většina lidí, měl pár přátel, pár koníčků, pár zvyklostí jako třeba čtení novin, či poslouchání zpráv, aby byl v obraze co se tak ve světě děje. Měl v dětství spoustu snů, na které dávno zapomněl a spoustu různých starostí a věcí, které musel každý den řešit. Tak jako většina lidí. Prostě obyčejný běžný muž. Nenápadně si žil a jednoho dne nenápadně umřel. Nikdo to nečekal, ani on sám ne. Někteří se nad tím podivili a pro jistotu si běželi přeměřit tlak a hladinu cholesterolu, někteří to nedokázali pochopit, někteří si poplakali a pak ho společně pohřbili.

Přišla noc. Všude bylo ticho. Mrtvý muž ležel ve svém hrobě, dva metry pod zemí. Mrtvý muž, který sám byl velmi zaskočen svojí smrtí, ležel a snažil se poskládat si to v hlavě? "Kde?????" Něco je tady divné: jak to, že jsem mrtvý a něco si tu skládám v hlavě? A skládám si to vůbec v hlavě?" Uvědomil si, že si sice něco skládá, ale není si zcela jistý, jestli je to v hlavě. Bylo to tak trošku všude a nikde. "Co to má znamenat? Co to je??????" Lehce panikařil a začal se hystericky převracet a obracet a jak se tak kroutil, najednou uviděl sám sebe jak leží nehnutě v hrobě pod hlínou. "Jak je možné, že ležím a zároveň se kroutím?" To bylo na něho moc. Za celý svůj život nic tak hrůzostrašného nezažil. Chvílemi měl pocit, že zešílí, pokud se tak již nestalo. Vzpomínal na všechno, čeho by se mohl chytit. "Třeba je to peklo, nebo očistec? Někdo přijde a začne se mě vyptávat jak jsem žil?" Ale odnikud nikdo nepřicházel, i když mrtvý muž by byl raději kdyby přišel alespoň čert. Ta divná samota, to nehybné, jeho vlastní tělo, to bylo strašně nesnesitelné.

Nevím jak dlouho všechny jeho zběsilé úvahy trvaly. Ale trvaly dost dlouho na to, že se z toho unavil a jak čas plynul, na svoji novou situaci si postupně přivykl. Přestal hysterčit, panikařit a propadat zoufalství a tak si mohl povšimnout, že to, jak se nyní vnímá, není tak špatné. Dá se v tom hýbat, zjistil, že se tím dám prostupovat. Když jednou vykoukla z hlíny žížala a zase rychle zajela zpátky, zaujatě ji sledoval a ani si neuvědomil, že je v hlíně za ní a stále ji bez problémů pozoruje. Najednou mu došlo, že to cosi, co je teď on prostupuje hlínou, jako by tam nebylo nic. "Duch! Takže já jsem duch!!" divil se, že ho to nenapadlo dřív. Když se dodivil, začal experimentovat. Nořil se do hlíny tam a zase zpátky, do všech stran, pak prostupoval své mrtvé tělo, nahoru dolu, nahoru dolu, nahoru, dolu. Když ho to přestalo bavit rozhodl se, že se podívá, jestli se může dostat až na zem. Jaké to tam asi je po jeho smrti? Možná i někoho potká, kdo je na tom podobně jako on.

Začal pomalu stoupat. Nikde nenarazil na žádná odpor. Stoupal a stoupal až byl na zemi. Zrovna zapadalo slunce. Byl letní den, slunce se klonilo a barvilo oblohu do nespočetně odstínů rudé a oranžové a za chviličku jemně růžové a kousek nad tím vnímal propletené barvy zelenkavé šedé, modré až po temně fialovou na východě. Když zlatá sluneční koule zapadla za obzor, vyšly hvězdy. Jedna, druhá, třetí..."Polárka a Velký vůz, a tamhle Kasiopea"... jako malý chtěl být hvězdářem. "Bože, to je tak dávno!" Mrtvý muž stál, díval se na oblohu a nemohl odtrhnout oči. Lehl si na svůj hrob, který ještě voněl čerstvou hlínou. Nadechoval se z plných plic – dáli se to v jeho stavu tak říct. Nadechoval se dokud nebyl celý prostoupený tou hliněnou vůní. Pozoroval noční oblohu, jak se pomalu otáčela okolo jedné jediné hvězdy a přemýšlel, proč si toho dříve nevšiml. Přemýšlel, kde se ztratila jeho touha stát se hvězdářem, vzpomněl si na další a další své sny, které za svého živého života poztrácel. Ležel tak celou noc. Výhodou bylo, že mu nebyla zima a neměl hlad, ani žádné další potřeby a tak mohl jen pozorovat přemýšlet.

Ráno vstal a rozhodl se podívat dál, do města, ve kterém žil. Trochu se obával, zda ho někdo neuvidí, ale brzy zjistil, že je pro všechny neviditelný jako vzduch. Díval se a viděl jak vodní rozprašovače dělají proti slunci duhu nad trávníky před radnicí. Díval se a viděl jak jeho stará sousedka jde pomalinku do obchodu a jak je její vrásčitá tvář krásná. Díval se a viděl vrabčáky, kteří vylétali z malého hnízda, které si udělali na střeše autobusové zastávky. Díval se a viděl, jak vítr rozhoupává koruny stromů a ty jakoby tančily v pomalém rytmu větrného blues. Slyšel ptáky, slyšel motory aut, slyšel hovory, smích a nadávání lidí a všechno slyšel jako melodie roztodivných písní. Vnímal vítr, teplo, podvečerní ochlazení.

Večer se vrátil ke svému hrobu. Byl z toho všeho u vytržení. "Svět je tak krásný." Rozplakal se. Plakal dlouho. Plakal nad tou krásou a pak sám nad sebou. Plakal nad svým životem, který postupně zasvětil "důležitým" věcem. Práci, povinnostem,všemožným "musíš" a "měl bys" a "tak je to správné", novinám, televizi, hádkám s druhými, starání se o nakoupené věci, řečem o ničem, posuzování a odsuzování... Všemu, všemu tomu důležitému, jak si myslel. Teď věděl, že to byly jen hry, které mu postupně pomohly zapomenout na oči a uši malého kluka. Na hlas v něm, který mu když byl malý, vyprávěl o velkém dobrodružství života. Teď měl pocit, že skoro celý svůj život prožil v herně s hracími automaty. I když to během života vypadalo jakoby celkem vyhrával, teď věděl, že prohrál úplně všechno. Prohrál svůj život. Bylo mu na nic. Cítil smutek, bezmoc a beznaděj a pak ještě jeden pocit, který se pozemsky nedá popsat. Je to pocit mrtvých, kteří pochopí, že prohráli to nejcennější co měli. "Možná je tohle peklo!" napadlo ho. Teď už na věky budu bloudit s tímto pocitem bez naděje, že to někdy skončí. "Je to šílenější než šílené. Je to nepopsatelně šílené!!!" Začala se ho zmocňovat panika. Vnímal, že když už je mrtvý nemá kam dál utéct. Celou noc upadal střídavě do hlubokého smutku a hluboké letargie. I jako duch byl k ránu dost vyčerpaný. Nad obzorem se objevil narůžovělý proužek a za chvilku se vyhouplo ranní slunce. Mrtvý muž se zadíval do té záře a jemně se usmál. Znenadání se ho zmocnil úplný klid. "Jestli budu ještě někdy žít, tak už nikdy nezapomenu na to, jak je svět nádherný a dobrodružný." zašeptal pro sebe.

A stalo se!

Zazvonil budík.