Moje kamarádka Žárlivost, seznamte se prosím (díl 5)

2. část – „Kurz pro pokročilejší“

Když více poznáme kdo jsme, budeme také lépe vědět jak o sebe pečovat. Na úplném začátku jsem psala o tom, že žárlivost pramení z pocitu velkého nedostatku lásky. Nastala chvíle, kdy můžeme sami sobě projevit nejvyšší formu lásky a tou je láska bez podmínek. Nahlédneme sami sebe a přijmeme se takoví jací jsme. Nebo se to alespoň začneme učit. Je to možnost jak si uzdravit tu bolavou prázdnotu, která s námi léta bydlí a která je živnou půdou pro žárlení.

Oběť

Naše milá žárlivost má obrovský přísun živin pro svůj bujarý růst ve chvíli, kdy žijeme v takzvané roli OBĚTI. Tuto roli jsme se naučili od svých rodičů, ti zase od svých a tak dále a tak dále... Opět není podstatné proč, ale jak s tím naložíme teď.

Stav oběti je přirozený v dětství. Děti jsou nastavené tak, aby přežily, proto se přizpůsobují, poslouchají, vzhlížejí k polobohům dospělým. Neumí se o sebe materiálně postarat, proto jsou v této „podřízené“ pozici. Je to tak v pořádku.

Problém nastává, pokud se z této oběti v období puberty nepřerodíme na tvůrce, tedy člověka nesoucího naprostou odpovědnost za svůj život, stojícího ve své vlastní síle. Jako přestárlé oběti pak bloudíme svými životy, nevíme si rady sami se sebou, natož s druhými a vytrvale, dětsky trváme na tom, aby vše zařídilo naše okolí. To oni musí, ne já. To oni za to můžou, to oni to musí změnit, já jsem dobře, oni mi ubližují, oni jsou nespravedliví…

Aby byl kruh rozetnut, je zapotřebí tuto malou obludičku v sobě najít, uvidět, přiznat si ji, vypozorovat jak díky ní myslíme a jak se chováme. Pak musíme pocítit naprosto upřímnou potřebu věci změnit. Síla našeho „ano“ je velmi důležitá, to už jsme si vysvětlili. Je o to důležitější, že své odhodlání budeme teď velmi potřebovat. Čeká nás totiž potyčka s dračí hlavou zvanou ZÁVISLOST NA BOLESTI, kterou jsme jako oběti ovládáni.

Zní to podivně, ale je to naprosto stejná závislost jako třeba závislost na alkoholu. Mnoho lidí o ní vůbec neví a přesto je mezi námi rozšířena jako mor a řídí ze skrytu podvědomí naše životy.

Když jsme byli malí, aniž bychom si to uvědomovali, zažívali jsme pocity zklamání všeho druhu a z něj plynoucí bolest. To vše velmi často. Tak často, že jsme si na tento pocit zvykli a už nám nepřišel nijak překvapivý. Nebyl příjemný, ale byl známý. Když jsme neprožívali běžně pocity lásky, alespoň tento pocit bolesti nám připomínal, že jsme živí. Podle přísloví lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše, jsme kývli na prožívání bolesti a už jsme nehodlali vrabce z hrsti pustit.

Jak se vztahuje oběť k žárlivosti?

To už vám asi začíná být jasné. Žijeme-li se závislostí na bolesti, pak je žárlivost jedním z nejspolehlivějších dodavatelů pěkně vypečené porcičky bolesti všeho druhu. Frustrace, lítost, sebelítost, vztek, zoufalství… No uznejte, dokonalé hody.

Takže, pokud se v příštích chvílích rozhodnete opustit svoji oběť společně se závislostí na bolesti a poohlédnout se po něčem pro život příznivějším, pak otevřete svoji dlaň a nechte vrabce ufrnknout. Nejdřív si ale vrabečka trochu prohlédneme, ať víme o co přicházíme.

Podle čeho v sobě oběť vystopujeme?

Podle pocitů, které v našem prožívání převažují.

Pozor, jsme velcí kamuflátoři. Někdy si dokážeme dokonale namlouvat, že se cítíme v pohodě, ale při pozornějším průzkumu zjistíme, že „pohoda“ je jen jakási povrchní nálepka, pod kterou i sami před sebou schováme docela slušnou nespokojenost, prázdnotu, marnost… apod. Ochota být upřímní sami k sobě nyní zaručí smysluplný výsledek našeho snažení.

Jako oběť máme pocit a nejen pocit, velmi hluboké přesvědčení, že veškerou odpovědnost za náš život nese vnější svět. Rodiče nám nedali co jsme potřebovali, sourozenci se k nám chovali nefér, ve škole nám házeli klacky pod nohy, byli jsme opomíjeni, neměli jsme na to ukázat druhým co v nás dřímá, v práci si nás neváží, naši životní partneři dělají spoustu věci kvůli kterým jsme nespokojení, jsme pod věčným tlakem vnějších okolností a událostí a máme pocit, že to nijak zvlášť nemůžeme ovlivnit.

Jsme-li obětí, nebo-li chudinkou, je náš život převážně pasivní. Jsme diváky, jsme ovce ve stádu, děláme co se nám řekne, máme pocit bezmoci – já za to nemůžu, ono se to stalo, on to udělal, oni za to můžou, já to nijak neovlivním, s tím nic nenadělám, ach jo, nikdo mě neposlouchá, nikdo mě nemá rád, nikdo necítí úctu za mé zásluhy, nerespektují mě, já to přece myslím dobře, nechovají se ke mně uctivě, neumím, nevím, nemám, nemůžu, nejde...

To, že se nacházíme ve stavu oběti - chudinky, poznáme podle toho, že se pohybujeme na škále možných pocitů převážně v hladině úzkosti, bezmoci, vzteku, ublížení, sebelítosti, lítosti, žárlivosti, strachu...

V našich postojí se nacházejí jevy jako: kličkuji, couvám, jsem přikrčený, nejdu dopředu, chodím kolem horké kaše, mlžím, dělám, že tu nejsem, manipuluji, nechám po sobě šlapat, lituji druhé, lituji sebe… apod.

Naše myšlenky bloudí buď v minulosti, kde stále něco analyzujeme, zkoumáme co by mohlo být jinak, kdo nás naštval, koho jsme naštvali my, kde máme jaké pocity viny apod. A nebo se vydávají do budoucnosti, kde se strachujeme a vytváříme domněnky všeho druhu a spolehlivé, katastrofické scénáře. Úžasně to cvičí fantazii, ale ke spokojenému životu to moc není.

Vládcem života oběti je strach.

Hlavní znaky a principy pro rozeznání oběti v nás:

Oběť

  • hledá důvody, proč věci nejdou
  • není ochotná podstupovat rizika
  • není ochotná podstupovat nejistotu spojenou s tvorbou
  • strach z chyby jí brání věci dělat
  • dobrovolně setrvává v sebedestrukci, nesebeúctě a sebepopírání, aby se mohla trápit
  • kryje se zaklínadlem: já za to nemůžu
  • svoji sílu, odpovědnost a schopnost věci ovlivňovat odevzdává druhým
  • potřebuje křivdu pro své vyživování
  • odmítá odpovědnost za sebe, své činy, svůj život
  • nemůže odpustit
  • doprošuje se
  • neustále se podřizuje
  • řeší věci za zády druhých
  • pomlouvá
  • donekonečna omílá své křivdy
  • kupuje si druhé, jejich uznání a lásku
  • zlobí se na sebe, na druhé, na svůj život
  • její přesvědčení je, že nemůže být šťastná
  • nejdůležitější v jejím životě jsou ostatní
  • řídí svůj život tím, co si druzí pomyslí
  • cítí se být vůči ostatním v pozici pod nimi nebo nad nimi
  • výzvy vnímá jako problémy a vyhýbá se jim
  • setrvává v situacích, které jí nevyhovují
  • je sevřená a úzkoprsá
  • je ve svém životě pasivním divákem
  • ve světě trpí

Jestli jste se v něčem poznali, gratuluji! Pokud máte pocit, že toto se vás jistojistě netýká a zároveň máte problém se žárlivostí, tak vám nechci kazit náladu, ale můžete tak na dvě stě procent počítat s tím, že v sobě oběť máte a pěkně macatou.

Jestliže jste oběť v sobě objevili, přiznali si ji a rozhodli se s ní něco dělat, zapějeme si na rozloučenou s ní Pochod chudinek a pohneme se o dům dál, na opačný pól a to do domečku TVŮRCŮ života.

Nejdříve však slíbená píseň:

Pochod chudinek

Ach jo, ach jo, ach jo, ach jo.

To je hrůza!
To je smůla!
To je děsný!
Všechno těsný!

Já to nevím,
já neumím,
já nemůžu.
Co tu zmůžu?

To fakt nejde,
nic nepřejde,
všichni se maj,
nic mi nedaj.

Nemám muže,
nemám prachy,
nemám štěstí,
rána pěstí.

ref.
Jsem členka klubu chudinek,
s pocity připálených topinek,
chápeme jedna druhou
a voda si dál teče struhou.

Život, ten nám nic nepřeje,
z dospělosti máme kurděje,
nechceme radši nic riskovat,
v bezpečí budem si pyskovat.

 

domů   |   email: iva.aliana@seznam.cz   |   tel.: +420 777 81 69 81