Kráva, vagína a já

Zase jeden den, kdy je uvnitř černo a smutek. Nejraději bych byla někde úplně sama, koukala do stromů a čekala až to přejde, nebo až mě napadne něco, co promění to prázdno uvnitř mne alespoň v malou jiskřičku naděje. Místo toho děti… oběd… nákup… děti… Kolotoč, kterým se propadám hlouběji a hlouběji do prázdna a bezmocného zoufalství. Vnitřní napětí houstne. Pořád hledám tu jiskřičku naděje v sobě. Je to jako rozdělávání ohně v dny, kdy vůbec nejde rozdělat. Chvilinku zabliká a pak zase nic.

Volá mi kamarádka, jestli nevyjedeme za město, když je tak krásně. Necítím přílišné nadšení, ale říkám „jo“. V tomto stavu určitě líp přežiju někde venku než v bytě uprostřed města. Za hodinu jsme venku. Děti se rozptýlí okolo rybníka, kamarádka jde se psem na delší procházku do lesa a já sedím na pařezu blízko ohradníku, za kterým se pasou krávy. Moc je nevnímám, protože mne celou zahlcuje můj smutek. Bolí mě na prsou, jak se pláč nemůže dostat hladce ven.

Konečně slzy a už to lítá. Mé staré téma. Touha po muži a bolest ze stálého nenaplnění. V hlavě všechno vím, vím, že je to škola, že mě to učí, že jsou věci tak, jak mají být… Udělala jsem spoustu změn v sobě, kroků, odpuštění − a asi k tomu všemu patří i prožívání této koncentrované bolesti. Slzy tečou a já cítím, jak přichází úleva a modlitba z hloubi srdce. Je mi líp. Vlastně mnohem líp. Cítím teplo říjnového slunce. Pozoruju krávy za ohradníkem.

Najednou mám chuť jít blíž. Podlezu ohradník a sednu si na zem. Krávy si mě nevšímají, ale mě začínají zajímat víc a víc. Úplně mě fascinují. Tak to se mi ještě nestalo. Přijde mi na nich zajímavé úplně všechno. Najednou se rozběhnou a utíkají na jinou pastvinu. Ještě nikdy jsem neviděla běžící stádo krav. Poslední kráva se najednou zastaví tak dvacet metrů ode mne. Dívá se na mě. Taky se na ni dívám. Musím si rukou zastínit oči. Díváme se na sebe. Kráva udělá pár kroků ke mně. Napadá mě: „Snad to není mladý býk?“

Ale z její energie necítím žádnou agresivitu. Laickým okem pátrám po jejím těle. Vypadá to na mladou krávu. Ale zároveň si uvědomuji, že je to jedno. Necítím žádné nebezpečí. Kráva se pomalinku, po jednotlivých krocích přibližuje. Stále se na mě dívá. A já na ni. Je tak krásná. Mé pocity mě překvapují. Snažím se je neanalyzovat, jen je vnímat. Moje hlava má tendence převzít aktivitu. Ale ty zvláštní kraví oči jí to nedovolí. Takže kráva je stále blíž a já v nesmírné blaženosti sleduju její krásu a uvědomuju si své uvolnění bez jakéhokoliv náznaku strachu.

Najednou mám pocit, že vím, že prožívám důvody, proč se krávy od nepaměti pohybují v blízkosti lidí, proč jsou někde vnímány jako posvátné. Cítím toto vědomí ve svém těle, aniž bych ho dokázala slovy popsat a vysvětlit. Toužím ji pohladit. Vnímat její tělo dlaní. Dýcháme ve stejném rytmu. V mém nitru se otevírá brána. Nikdy před tím jsem nic takového nepocítila. Vím, že nesmím nic uspěchat. Kráva je tak dva metry ode mne. Čas se na pár vteřin zastavil.

Zapadlo slunce. Začaly štípat tiplice a pozornost jakoby se rozmělnila. Cítím, jak tento magický okamžik mizí a nemá cenu jej zadržovat. Stalo se to, co se stalo. Kráva jde za svým stádem. A já zůstávám s pocitem, že miluju krávu.

Už bychom asi měli jet domů. Přichází má dcera: „Chtěla jsem ti už dřív říct kolik je hodin, ale viděla jsem, že se kamarádíš s krávou, tak jsem nechtěla rušit.“

Cesta domů, večeře, koupání, ukládání ke spánku. Kráva zmizí z mého vědomí. Tak a teď si vlezu do vany já. Teplá voda je po dnešku moc příjemná. Vzpomínám si, že jsme se s kamarádkou domluvily, že spolu uděláme vaginální mapování. Masáž, při níž doteky na jednotlivých bodech vagíny léčí všechna možná zranění naší ženy a ženství. Ruka sklouzne do rozkroku. Dá se to dělat i sama sobě. Vyzkouším, co mi bude přicházet. Není to poprvé, co podnikám na sobě takové experimenty. Prsty opatrně sjíždím hlouběji k vaginálnímu otvoru.

A najednou vteřinová smršť v hlavě a já jak úderem blesku vím, že to je to místo, které mi přináší v životě obrovský stud a strach. To je ta brána, za kterou je svět hanby, něčeho velmi nečistého a špatného a ještě ke všemu nebezpečného, kde jsou rakoviny a všechna možná jiná ohrožení. Jsem jak opařená. Bože, kde to ve mně bylo schované? V jaké hloubce? Jak to, že jsem si toho do této chvíle nevšimla? V dalších vteřinách mne zaplavuje nesmírná lítost. Cítím smutek své vagíny. Jako kdybych objevila odstrčené, opuštěné, zapomenuté a opovrhované dítě, někde v polorozpadlém domě. Já jsem ta, která ho tam nechala. Prosím za odpuštění a slzy mi tečou po tvářích. Vnímám, jak se hroutí jakási veliká zeď ve mně. Silná záplava emocí ze znovunalezení. Ze-mě-třesení.

Pak pomaloučku přichází radost. Jemné, a přesto euforické štěstí. A najednou se zase něco začíná dít. Má vagína se probouzí. Má teď zcela jasnou vnitřní podobu. Nevěřím svým očím. Má vagína je ta nádherná hnědá kráva s velkýma očima. Dívá se na mě a já na ni. Hlava tomu nerozumí, ale srdce nějak ano. Neřeším to. Jsem šťastná.

Tato několikaminutová událost byla jako nejnádhernější milování. I když se to může zdát z vnějšího pohledu velmi podivné, vím, že je to můj svět, který se mi začal zjevovat a který chci sama v sobě dál odkrývat a milovat se s ním. Voda ve vaně mě něžně hladí. To byl den.

 

P.S.: Když jsem dopsala tyto řádky, bylo na hodinách 00:00 a v děloze, ač nejsem těhotná, mi něco výrazně zaklepalo.

 

domů   |   email: iva.aliana@seznam.cz   |   tel.: +420 777 81 69 81